Co na srdci, to na vzkazníku :) | 
V sobotu jsme spolu Májou, Miguelem a s Manuelem (španělem, co ho známe z lezení) vyrazili na Tamadabu zase si zalozit. Počasí u nás v Las Palmas bylo zatažené, jak už je poslední dobou zvykem. Když jsme přejeli na jižní stranu ostrova, tak se naštěstí rozjasnilo. Tamadaba je hodně rozlehlá a lezeckých sektorů je tu spousta. Jen je někdy není úplně snadné najít, a tak jsme první hodinu a půl místo lezení bloudili po kluzkých svazích nad roklí. Manuel se marně snažil najít nějaký nový sektor, ale nakonec jsme skončili na Supernově, kde to znal. My tam ale ještě nebyli, tak nám to vůbec nevadilo… jen ten pochoďák jsme si mohli ušetřit. Na Máju lezla nějaká slabost a my s Miguelem byli po pátečním darování krve taky trošku mátožní. Vylezli jsme si pár těžších cest, ale sil ubývalo, tak jsme ke konci trošku zvolnili. Miguel byl na skále teprve podruhé, ale lezl moc pěkně, je to kluk šikovná   grupa completa Cestou zpátky už jsme docela klimbali a nebýt večer v televizi „El clásico“ – zápas mezi FC Barcelonou a Realem Madrid, tak jsme se už možná ani neprobrali. Takhle jsme se ale doma slezli v obýváku před televizí a fandilo nás asi deset. Oslavili jsme výhru Realu, většina ostatních zasmutnila nad prohrou Barcy a šli jsme brzy spát. Ráno nás totiž čekal výlet… Vyrazili jsme busem do městečka Teror. Byla nás docela početná tlupa – Mára vzal s sebou rodiče, Mája svou návštěvu Ivču, Ríšu a Verču a připojil se i Miguel. Málem jsme se ani nevešli do naší oblíbené kavárničky, kde jsme se museli hned na začátku schovat před deštěm. Aspoň jsme si mohli dát místní výbornou kávu. Mám podezření, že do ní přidávají hopsinkovou šťávu, protože nás vžydcky hrozně nabudí. Nejvíc ze všech Máju, která už po pár doušcích začne sršet energií a když ji není jak vybít, musí aspoň skákat na místě (číst dál …) 
Člověk v naší situaci zatím ještě nemá mnoho možností, jak přispět k blahu světa. Darování krve je jednou ze světlých vyjímek a tak jsem vyrazil hned, jak mi uběhla doba hájení po loňské mononukléoze. Na Gran Canarii mají dobře vymyšlený systém – speciálně upravený autobus pro odběr krve krouží po celém ostrově a na netu si můžete najít, kdy přijede zrovna k vám. Myslím, že tak uloví daleko víc lidí, než kdyby odebírali jen v nemocnicích.  V pátek stál krevní autobus zaparkovaný na Trianě, což je od nás z bytu jenom kousíček. Vyrazili jsme společně s Miguelem (Michalem), který byl darovat vůbec poprvé. U busu nás uvítala sympatická sestřička, která nás po vyplnění krátkého dotazníku předala sympatické paní doktorce. Kontrola tlaku a první vzorek krve proběhly rychle, ale když došlo na otázky o cestování a navštívených malarických a jiných rzikových oblastech, zapovídali jsme se skoro na půl hodiny.
 
Pak už jsme dostali zelenou a mohli jsme konečně ulehnout na pohodlné lehátko. Úplně nejmilejší z posádky autobusu byla sestřička, která nám krev odebírala. Píchnutí jehlou vůbec nebolelo, všechno šlo hladce a rychle a na doplnění tekutin jsme dostali výborné džusíky a vodu. Darovat těch 450 ml krve zabralo jen pár minut. Pak jsme dostali sladkosti a pití na cestu a najednou bylo po všem. Bylo to všechno tak rychlé a příjemné, že se nám skoro ani nechtělo ven. Miguel byl na poprvé úplně statečný a myslím, že si to taky užil Škoda, že už to do odjezdu nezvládneme zopakovat… tak aspoň zajdeme někdy v létě v čechách. Kdo se přidá?  
Od úterka u nás byla na návštěvě povedená skupinka olomouckých regionálů a ještě pár dalších lidí. Celkem se nás doma mačkalo někdy až dvacet, včetně Márových rodičů. Přes všechny výlety na pláže, hory a likérky bylo v bytě občas hodně husto. Obzvlášť se to projevovalo v oblasti koupelen a čekací době na teplou vodu. V sobotu jsme proto vyrazili uvolnit trošku atmosféru do města. 
Po důkladné domácí přípravě jsme se vydali do legendami opředené ulice s děvkami. Přestože leží nedaleko od našeho bytu, za bílého dne ji není možné najít. Za pozdních nocí se však zjeví… úzká a trochu špinavá, s děvami více i méně lepými, vždy však lehkými a spoře oděnými. Na rozdíl od Amsterodamu se však neschovávají za okna výloh a o to je zážitek autentičtější. V samém srdci uličky se skrývá malá hospůdka, která pamatuje lepší časy, stejně jako pár starších dam v okolí… ale je to už jen mlhavá vzpomínka. Interiér je neútulný, ale obsluha srdečná a zašlé stěny putyky zdobí podpisy štamgastů. Mezi nimi se teď vyjímají zejména ty naše a některé už i vícekrát. (číst dál …) 
Nevím, jak to ta Mája dělá, ale ať už jsme kdekoliv v cizině, vždycky dokáže vytvořit parádní atmosféru pro tradiční české svátky. O Vánocích na Taiwanu nechyběl stromeček se slaměnými ozdobami, cukroví, ani bramborový salát. Kapra sice nahradil tuňák, ale možná o to lepší to bylo. Velikonoce v Singapuru jsem trošku odbyl pomlázkou ze zlatého deště a i přesto jsem dostal krásně malované vajíčko. 
Když se letos už týden před velikonocemi začla bytem rozlévat vůně čerstvě upečených a krásně ozdobených perníčků, věděl jsem, že letos v žádném případě nesmím přípravu podcenit. Naštěstí jsme s Márou cestou dolů z Pico de las Nieves potkali snad jedinou vrbu na ostrově (nebo něco hodně podobného) a přinesli si domů zásobu proutí. Nebýt toho, museli bychom nahradit pomlázku palmovým listem. V pondělí ráno jsme se pak zodpovědně se postarali o to, aby Mája zůstala celý další rok krásná, mladá a svěží… (číst dál …)  na první délce Ani ne po týdnu jsme se znovu vrátili s Janocem na jeho baráček v horách. Vyrazili jsme v pátek opět do sektoru Frontón, tentokrát už s větším stopařským štěstím a bez bloudění pod skálu. Tentokrát jsme byli pod stěnou sami a žádní vocasové v dohledu. Ještě že tak, chystali jsme se na tu cestu, kterou nám minule obsadili. 
Když jsem si vzpomněl na jejich styl a lezecké zkušenosti, řekl jsem si, že to horší to už asi být nemůže a rozhodl jsem se zkusit lézt na prvním. S klasickým jištěním jsem se sice potkal poprvé před týdnem, ale Mára je zdatný lektor a navíc je cesta v těžších místech jištěná nýty. První délka je zahřívací, asi 45 metrů dlouhá. Brzy zjišťuju, že moct se po několika vlastních jištěních cvaknout do nýtu, je pocit k nezaplacení. Naštěstí to na zaučení není moc těžké. Další délka už je těžší, ale také dobře jištěná. I přes to se docela vybojím… ještě že mám bezpečnostní hnědé kalhoty . Na konci délky pak roste ohromná borovice, u které je štand. Už dlouho jsem neměl takovou radost ze stromu, na celé cestě nejlepší chyt… (číst dál …) 2. stránka z celkem 9«12345...»Poslední » | |
Nové komentáře