Nástrahy návratu na rodnou hroudu

Vždycky jsem si myslel, že cestování je absolutní záležitost. Zdálo se, že čím déle cesta trvá, tím lépe. Nikdy jsem se zatím nedostal do stavu, kdy bych se těšil víc domů než na další objevy. Až poprvé letos. Vypadá to, že devět měsíců studia a další tři cestování v JV Asii už člověka (nebo minimálně nás s Májou) dostane do stavu, kdy se opravdu těší na pohodlí a stravu domova, nemluvě o rodině a kamarádech. Tak tedy hurá domů!

na začátku cesty...ještě "nalehko"

Naši cestu jsme skončili v Bangkoku, ale tím ještě nebylo vyhráno. Museli jsme prodat naše kola, která nás celou tu dobu i s nákladem trpělivě vozila. Na internet jsem vyvěsil inzeráty už skoro měsíc před odjezdem a ozvalo se docela dost lidí, přestože Bangkok není vůbec cyklistické město. Když ale přišel čas a my je chtěli ve městě prodat, ze všech se vyklubali filutové, kteří buď náhle nemohli, nebo se jim kola moc líbila, ale nabídli nám za ně poloviční cenu. Bylo to docela únavné a už mě všichni začínali štvát, když se ozval sympatický anglický mladík, že shání pro sebe a přítelkyni kola na podobnou cestu jako jsme jeli my. Hned jsme se dohodli a ještě ten den jsme mu kola dovezli. Museli jsme sice vyrazit v 11 večer v dešti neosvětlení přes půl Bangkoku, ale naštěstí jsme dojeli bez úhony a když potom borec i s koly zmizel, nemohli jsme uvěřit tomu, že jsme se jich skutečně zbavili. Za odměnu jsme hned druhý den ráno vyrazili na poslední výlet šnorchlovat na ostrovy na jih thajska (pravda, jeli bychom tak jako tak) a zbytek peněz jsme rozfofrovali na onom úžasném trhu, abychom je nemuseli zbytečně měnit na x dalších měn.

v Bangkoku, už bez báglů

Další výzva byla cesta do Prahy. Jako první jsme letěli zpátky do Singapuru pro věci, které jsme tam nechali před cestou. Všechny pytle a tašky jsme sbalili do dvou ohromných balíků a dotáhli je na letiště. Tam jsme znovu přebalili, přespali a dokonce se nám tentokrát povedlo i nezaspat . V Singapuru jsme s těmi pytli přejeli celé město a tiše vzpomínali na to, jak dobře se nosí naše batohy. U našeho známého jsme se znovu přebalili a večer vyrazili busem do Malajsie. Na hranicích jsme museli dvakrát vše vyložit, projít ověšení jak vánoční stromečky pasovou kontrolou a to už jsme začali pomalu naše věci nenávidět. Táhli jsme dohromady skoro 80 kilo, ale to jsme naštěstí ještě nevěděli. Ve městě Johor Bahru jsme přesedli na noční bus do Kuala Lumpur, odkud jsme další den odpoledne letěli. Jenže asi v pět ráno najednou řidič zastavil, a že pokud nepřiplatíme, nechá nás někde v poli před městem. Situace byla o to nepříjemnější, že jsme u sebe v tu chvíli neměli ani vindru. Nakonec nás založili spolucestující a my se do Kuala Lumpur opravdu dostali. Tam se ale ukázalo, že sehnat směnárnu v šest ráno není vůbec snadné. Seděli jsme na chodníku, neměli peníze a nemohli se dostat na letiště. Nakonec nás zachránil taxikář, který nás svezl na autobus na letiště a zároveň rozměnil dolary.

tohle všechno přibylo cestou

Na letišti jsme byli osm hodin před odletem a těšili jsme se konečně na klídek. To jsme se ale přepočítali. Zjistili jsme totiž, že máme přes 20 kilo nadváhy a to by nás stálo majlant. Hledali jsme různá řešení a nakonec jsem po dvou kilometrech orientačního běhu našel dobře schovanou poštu a mohli jsme začít opět přebalovat. Vyhodili jsme asi 7 kilo postradatelných věcí a dalších 15 kilo poslali domů poštou. Stihli jsme to jen tak tak než začal boarding, ale už nám nezbyly žádné peníze na jído. Letěli jsme low-cost s AirAsia, takže jsme se celých 14 hodin těšili do Londýna, že se konečně najíme… Noc na Stanstedu už byla brnkačka, hlavně, že jsme nemuseli nic přebalovat

Ráno Praze na nás čekali naši. Když jsem se před dvěma lety vracel z Mexika, tak přišli převlečení za české rolníky a bavili celé letiště. Čekali jsme, co na nás vymyslí tentokrát a nezklamali V příletové hale nás vítali tři asijští rolníci s klobouky na hlavě a se styovým občerstvením. Humbuku bylo zase na celý terminál, ale bylo to super V autě nás ještě čekal královský piknik se všemi dobrotami, o kterých jsme rok jen snili… sýry, hermelíny, plzeň, domácí buchty a jiné dobroty… po dlouhé a hladové cestě jsme se rádi pořádně našťouchli… konečně doma!!!

První týden po návratu byl velmi náročný. Museli jsme objet všechny naše rodiny, babičky a jiné příbuzné. Vyprávěli jsme jak jsme se měli a všichni se předháněli, jen aby nám naservírovali to nejlepší. Po roce asijské rýžové diety to bylo pro nás náročné a je div, že jsme ze všech těch dobrot nepraskli

s vodou na rýžové pole

útěk z gulagu

Vrcholem popříjezdového vítání byl víkend na naší „chatě“ v Olešnici, kde se nakonec sjelo dvacet kamarádů z Čech i Moravy. V asijském stylu jsme pro ně nachystali různé hry a nástrahy, takže se utíkalo z gulagu, zalívala rýžová políčka, nebo přeskakoval divoký bůvol. Nálada byla výborná a doufám, že si to všichni užili. Já už jsem se tou dobou potýkal skoro týden s teplotami, které jsem ale přičítal množství dobrého jídla a čerstvého vzduchu po tak dlouhé době (určitě za to nemohly antimalarika, která jsme měli ještě 4 týdny brát, ale omylem jsme je poslali poštou z Kuala Lumpur).

Víkend jsem tak prokládal spánkem a pauzami na vypocení. Teplotu jsem radši neměřil a když se v pondělí ukázalo, že mám už skoro čtyřicítky, bylo mi jasné, že to bude asi něco víc. Ve středu si mě zavřeli v Liberci na infekčním a otestovali kde co. Malárii naštěstí vyloučili, takže teď se čeká jestli to bude horečka dengue, nebo mononukleóza. Naštěstí se to ale kloní spíše k té druhé možnosti, což by bylo lepší, než mít nějakou tropickou potvoru…

takovéhle pyžamo je tu teď IN

Zkrátka návrat domů byl všecko možné, jen ne poklidný a nudný