La Palma - zelený ráj horalů

Ruta de los volcanes s Calderou Taburiente v pozadí

Cílem prvního výletu v letošním roce byl jeden ze vzdálenějších ostrůvků Kanarů – La Palma. Po několika dnech marné snahy rozklíčovat nepochopitelné jednosměrky a slepé uličky námořních tras zdejších plavebních společností jsme se rozhodli letět. Nakonec to vyšlo jen o 12 euro dráž a ušetřili jsme devět hodin cesty jedním směrem. Přilétáme večer, tak zaspíme v prašném svahu pod silnicí poblíž letiště a ráno vyrážíme na průzkum hlavního města Santa Cruz de la Palma. Město je maličké a prohlídka nám dlouho nezabere.

Autobusem se posuneme k návštěvnickému centru národního parku Caldera Taburiente. Ta vznikla propadem a ohromné sopky a na okraji jejího 10 km širokého kráteru jsou nejvyšší hory na ostrově. Chceme jít kempovat dovnitř, ale záhy zjistíme, že vstup do kaldery je úplně z jiné strany, tak operativně měníme plán.

Dostopujeme do sedla El Pilar, kde začíná Ruta de los volcanes. Luxusně značená cesta vede po hřebeni přes celou jižní část ostrova. Jak už název napovídá, je to tady sopka na sopce a výhledy jsou parádní. Vidíme až na Pico de Teide na Tenerife a poprvé také ostrovy Gomera a Hierro. Začátek cesty vede zelenými borovými lesy, kde na spadaném jehličí není slyšet ani krok. Stín je příjemný a stromy krásně voní.

při vstupu do kaldery

S přibývající výškou ale postupně mizí a vystřídá je přehlídka všech možných druhů sopečných štěrků, písků a kamení. Postupujeme pomalu, protože kromě jídla, vody a stanu s sebou táhneme ještě 60m lano a všechny věci na lezení, protože jsme si na netu přečetli, že je to tu pro horolezce ráj. My jsme ale ještě plní sil a kličkujeme mezi krátery, z nichž ten nejmladší je z roku 1971, v sopečném věku vlastně úplné nemluvně.

Zaspíme těsně před městem Fuencaliente s osmnácti kilometry v nohách. Ustelem si pohodlně na koberci z jehličí, ale s večeří je trošku problém. Do letadla jsme si nemohli vzít bombu k vařiči a rozdělávat oheň v suchém lese není nejlepší nápad. Stačí se podívat na kmeny borovic ohořelé až k vrškům a člověk si radši nechá zajít chuť na teplé jídlo. Zalíváme nakonec kuskus studenou vodou, k tomu kukuřice, tuňák a lehce křupavá večeře je na světě .

Caldera Taburiente

Ráno ve městečku Fuencaliente posnídáme bagetu s paštikou, doplníme zásoby a šílený potetovaný angličan nás nebezpečnou jízdou přiblíží serpentinami zpět ke kaldeře. Sympatická španělka nás pak hodí až o Los LLanos. Tam doplníme zásoby a vyrazíme do kopce směrem ke kempu uprostřed kaldery, který máme zarezervovaný přes internet. Ještě se přiblížíme stopem k parkovišti na konci kaňonu a dál už musíme po svých.

Nejblíž je to 8 km nahoru údolím kaňonu, ale abychom nešli stejnou cestou dvakrát, rozhodneme se jít po silnici nahoru na vyhlídku ve stěně kráteru, ze které je to pak dvě hodiny dolů do kempu. Plán je, že něco stopneme, ale první auto projede až po šesti kilometrech prudkého výstupu. To už si ale myslíme, že jsme kousek od konce a tak ho hrdě necháme projet. Podle průvodce to vypadalo na čtyři kilometry a podle mapy na sedm.

oranžový vodopád

Po desíti kilometrech šlapání na rozpáleném asfaltu jsme konečně na vyhlídce. Dalších šest je to pak dolů a těsně před setměním jsme konečně v kempu. Tentokrát už úplně grogy s krosnama protlačenýma do zad. Využijeme na Kanáry luxusní možnosti vykoupat se v tekoucí řece a těšíme se na večeři. Jenže ani tady se nesmí rozdělávat oheň, takže kuskus na studeno podruhé. Ještěže aspoň na 20 cm tlusté vrstvě jehličí spíme jako v bavlnce.

Ráno ještě za rozbřesku vše sbalíme a vydáme se na 8 km cestu zpátky k parkovišti. Začátek trasy je stejně pěkný jako včerejší sestup. Navíc po hodině sejdeme k soutoku dvou kaňonů. Jeden má vodu pěkně čistou, ale ten druhý úplně oranžovou. Rozhodnem se shodit batohy a prozkoumat oranžový kaňon proti proudu. Asi po čtvrt hodině narazíme na oranžový vodopád, který jsme už viděli na pohlededech z ostrova.

Postup začíná být náročný. Bágly těžknou čím dál víc a stezka vede už jen korytem řeky, ze které se občas nepochopitelně vyškrábe kamsi nahoru, aby zase o kus dál spadla zpátky. Chytat rovnováhu na kulatých balvanech a přeskakovat po nich řeku tam a zpátky dá docela zabrat.

Okolo poledne jsme konečně zpátky na silnici a s jediným veterinářem vegetariánem na celém ostrově se svezeme zpátky do Los LLanos. Tady dojde k největší chybě výletu, protože nezapadneme do žádné restaurace a připravíme se tak o možnost prvního teplého jídla za několik dní.

nejvyšší hora La Palmy

Cesta dál je klikatá, auta neberou, popojíždíme po kouskách, vezmem i autobus a o několik hodin později stojíme na silnici, která by měla být hlavní cestou okolo ostrova. Nic tu ale nejezdí, jsme uprostřed ničeho a když už něco jede, tak do nějakého blbého letoviska na pobřeží. My ale potřebujeme nahoru k okraji kráteru, kam už takhle večer těžko někdo pojede. Ale busy tam nejezdí vůbec, tak nemáme na vybranou. Když už ztrácíme naději a obhlížíme okolí, kde by se dalo zaspat, zastaví nám sympatický německý pár a v podstatě se nechají přesvědčit, že chtějí jet právě tam.

Je to sice jen 16 km, ale převýšení skoro 2000 m, takže auto dostává docela zabrat a některé zatáčky musí jet na jedničku. Dost mě překvapilo, že i takový konec světa už je na Google Street View, tak kdybyste byl někdo zvědavý, můžete se kouknout sem a sem.

Na Roque de Los Muchachos se pokocháme pohledem do kaldery v zapadajícím slunci, odlovíme první místní kešku a pak rychle hledáme, kam bychom se schovali na noc. V této výšce to nebude s našimi cyklospacáky žádná sranda. Naštěstí nacházíme opuštěné rozvaliny po pradávných pastevcích a v závětří stavíme stan. Na tajně a ilegálně rozdělaném ohni taky vaříme první teplé jídlo na Palmě – uzený čaj a uzenou polévku z pytlíku. Vyuzený jsem taky já a cítím to až do konce výletu.

V noci teplota klesne k nule, ale spojené spacáky a hřejivý pytlíček nám zajistí spokojený spánek. Když o půlnoci vykouknem ze stanu, nemužem ani uvěřit, kolik máme nad hlavu hvězd. To se s nějakým výletem na Kokořín nedá vůbec srovnat. Kanáry jsou vyhlášenou oblastí pro astronomy a Roque De Los Muchachos obzvlášť. Okolo nás je po svahu rozeseto asi 30 teleskopů, jeden z nich je dokonce největší na světě.

To nás nakonec taky zachránilo. Ráno jsme pro jistotu ještě za tmy vyklidili tábořiště a v 9 hodin už jsme na silnici, která vede dolů až k Santa Cruz. Plán je stopnout auto, sjet dolů a jít lozit na ty vyhlášené skály. Šlapeme po silnici a věříme, že každou chvíli nám už někdo zastaví. Jenže dolů nic nejede. Nahoru provoz jak na Václaváku a v našem směru dvě hodiny nic. Asi po dvou hodinách jede první auto a je plné. Po další hodině projede taxík a za další hodinu konečně sama ženská, ale nevezme nás. Nemůžeme tomu uvěřit. Až o půl jedné nám zastaví norka, které skončila noční směna na teleskopu a hodí nás až k začátku kaňonu, kde chceme jít lézt.

zaplavený tunel

Jenže ať hledáme jak hledáme, nějaké slušné cesty ne a ne najít. Jednu zkusíme, spíše ale z povinnosti, protože je špinavá, zarostlá a vůbec, nemá to cenu. Tak nevadí, aspoň jsme nechodili zbytečně nalehko. Dostopujem do města a už máme toho nepohodlí dost. Na letišti si půjčíme nablýskaného Seata a přejedem na sever ostrova do Los Tilos. Využijem luxusu a docela dobře se v autě i vyspíme.

Čeká nás poslední túra, tentokrát už nalehko. Tak si to aspoň ztížíme tím, že místo cesty taxíkem okolo a následného sestupu kaňonem vyběhneme nahoru i dolů stejnou cestou. Však nějakých 16 km a kilometr převýšení je tu náš denní chleba. Ze začátku nás obklopuje vavřínový prales, který pak ustoupí tradičním borovicím. Cesta vytrvale šplhá vzhůru a než nás chytne hlad, stojíme u prvního pramene na nejvyšším bodě cesty. Odtud vede betonové korýtko, které vede vodu až k banánovým plantážím v údolí.

Terén je tu ale skalnatý a tak koryto vedou tunely ve skále, které jsou tu speciálně pro vodu vytesané. Pak se najednou voda pustí dolů ze svahu, zuřivě skáče a pění, sprchuje schody vedle koryta a když se spojí s dalším pramenem, vrhá se běsnící do dalšího tunelu, který už ji nedokáže zkrotit. Voda se valí korytem i vedle něj, crčí ze stropu a občas snad i stříká ze stěn. Než těch třicet metrů projdeme, jsme durch mokří a je nám zima. Ale zážitek je to z celé cesty nejsilnější. Musíme to proběhnout ještě jednou zpátky a při obědě pak sušíme všechno, včetně spodního prádla.

Seběhnout zpátky dolů nalehko už je snadné. Koupání na pobřeží nám překazí studené počasí, tak aspoň zalézáme do hospůdky a dáváme si menu z kila různých ryb. Nacpeme se konečně dobrého jídla a vydrží nám to až k návratu na letiště i na cestu domů. Na Gran Canarii přistaneme těsně před půlnocí. Pilot malého vrtuláčku s námi sice trošku práskne o ranvej, ale letadlo to naštěstí ustojí a my se konečně dostaneme domů, ke všem výdobytkům civilizace . La Palma je zatím určitě nejhezčí a nejzelenější z ostrovů, které jsem na Kanárech viděl.