Jak nám učarovaly Filipíny

Na podzim 2009 jsme si udělali prázdniny a vyrazili na Filipíny. Původní plán projet je na kole jsme museli přehodnotit kvůli velikosti země a vzdálenostem které bylo treba překonat. To bychom potřebovali tak dva měsíce. Sever je spíš chudší, zejména v horách. Některé vesnice jsou zcela bez elektřiny a k nejbližší silnici to trvá hodinu pěšky. Lidé chodí bosky nebo v žabkách a makají od rána do večera. Na jihu je vidět větší rozmanitost a vyšší životní úroveň, třeba i tím, že lidé mají více volného času. Turisté většinou jezdí pouze na ostrov Boracay a když kdekoliv jinde potkáte bledou tvář, je to spíše překvapení. Přesto na některých místech existují dvojité sazby, normální pro místní a nadsazené pro turisty. Všeobecně je tu ale velmi levno a nikdo se vás nepokusí napálit a to je velmi milé. Ovšem když někde vylezete z lodi nebo autobusu, taxikáři se na vás vrhnou jako hyeny… ale i na to si člověk zvykne a časem se obrní.

Lidé jsou tu přívětiví, chudí a všude je jich plno, hlavně dětí. Průměrná filipínská rodina jich má totiž 8… to se pak člověk ani nediví, že jich je dohromady 100 miliónů. Užasné je, že úplně všichni mluví anglicky, takže domluvit se dá bez problémů kdekoliv. Vždycky se tak najde někdo, kdo vám chce pomoct, i když je někdy skoro nemožné se potom nevyžádaného pomocníka zbavit.

První týden jsme strávili na severu na ostrově Luzon, kde leží i hlavní město Manila. Ta bohužel ztratila všechnu svou pověstnou krásu v 2. světové válce, kdy byla úplně vybombardovaná američany. Daleko víc se nám líbilo na severu, hluboko ve Filipínských Kordilérách, kde se zařezaná do svahu hor skrývají nádherná terasová políčka a v jeskyních odpočívají dokonale zachovalé mumie. S bágly na zádech jsme běhali po horách nahoru a dolů a podívali se i na druhou nejvyšší horu Filipín, Mt. Pulag. Nočním busem jsme se pak vrátili do Manily a následná procházka městem od půl čtvrté ránodo rozednění, kdy jsme viděli celé rodiny spát na chodníku na kusu papundeklu, dospělé v hadrech a děti nahaté, patřila k nejsilnějším zážitkům.

Druhý týden jsme strávili v oblasti Visayas, kde leží ostrovy a ostrůvky s křišťálově průzračným mořem plným ryb a korálů. K moři se tu většinou nedostanete jinak než přes krásné pláže zlatavého či bílého písku, na kterých většinou kromě rybářů nikoho nepotkáte. Ostrov Guimaras jsme prozkoumali na kolech. Stařičkým katamaránem, na který se nastupovalo z mělčiny v moři, jsme se dostali na ostrov Negros. Tam jsme jezdili na střese jeepneys, na kajaku objevovali skryté plážičky na opuštěných ostrovech a šnorchlovali mezi rybkami, korály a medúzami. Na Siquijoru jsme si na dva dny pronajali motorku (za 240 Kč ). Projeli jsme hornaté vnitrozemí a odpočívali ve stínu palem na krásných plážích, které jsme měli jen pro sebe. Myli jsme se s místními v prameni u cesty, v mořské vodě vařili batáty a pak luxusní jachtou přejeli na ostrov Bohol. V poslední den nám bouřkové mraky odkryly slavné Chocolate Hills, mezi kterými zemědělci sázeli rýži a my se z malinkého letiště v Tagbilaranu vznesli zpět na cestu domů, plní krásných zážitků a vzpomínek.