Čas do odjezdu se nám začíná pomalu krátit. Udělali jsme si proto seznam věcí, které ještě chceme stihnout než odjedeme a rovnou jsme se pustili do odškrtávání položek. Už dlouho jsme plánovali, že si půjčíme kola a vyjedeme do hor. Cyklisti z celé evropy sem jezdí na jarní švih, tak to určitě číst dál ›]]>

Čas do odjezdu se nám začíná pomalu krátit. Udělali jsme si proto seznam věcí, které ještě chceme stihnout než odjedeme a rovnou jsme se pustili do odškrtávání položek. Už dlouho jsme plánovali, že si půjčíme kola a vyjedeme do hor. Cyklisti z celé evropy sem jezdí na jarní švih, tak to určitě musí stát za to.

Rada jel zrovna na návštěvu za rodiči do Maspalomas, tak jsme se na jih ostrova svezli s ním. Se štěstím jsme našli půjčovnu, kterou jsme si našli na internetu, i když důmyslně zatajili svou adresu a ukrývali se v poloopuštěném a dobře schovaném obchodním centru. Dostali jsme celkem kvalitní horská kola a celí natěšení jsme vyrazili po silničce do kaňonu Ayagaures. Po dvanácti kilometrech silnice skončila a my přejeli po hrázi přehrady na pěknou šotolinu.

Cesta se klikatila přes hřebeny a kaňony, počasí bylo nádherné a my si jenom juchali, jak nám bylo krásně. Nejlepší bylo vidět Máju, jak moc byla spokojená. Kolo jí prý jelo málem samo a podle toho, jakým tempem nás hnala do kopců, bych tomu i věřil Ve Fataze jsme si na mostě dali sváču a protože jsme byli z kamenité cesty už docela vytřesení, najeli jsme zase na chvíli na asfalt. Čekalo nás táhlé stoupání se spoustou serpentin až do vesničky San Bartolomé.

Provoz byl mírný a jelo se nám dobře. V půlce stoupání jsme se navíc mohli ochladit studenou vodou, která tryskala z hadice ve skále. Dobrali jsme taky do lahví a hned se jelo ještě lépe. V San Bartolomé na náměstíčku jsme ve stínu pod palmou dobili energii colou a skoro domácí buchtou z místního krámku a vydali se na finální zalamovák do sedla Cruz Grande.

Při stoupání naštěstí zahalil ostré slunce na chvíli mrak, takže bylo docela příjemně. Nahoře se zase vyčasilo. Dosáhli jsme nejvyššího bodu výpravy (1275m) a v nohách jsme měli už 45 kilometrů, tak jsme se odměnili studeným pivkem v hospůdce na Candelille. Mohli jsme si to dovolit, protože dál už by to mělo být převážně z kopce.

Sjeli jsme k přehradě Chira. Ta se nám moc líbila, tak jsme jí objeli až za hráz, abychom se pak zase vrátili zpátky na její začátek. Rozhodli jsme se, že projedeme po turistické cestě do na vedlejší přehradu Soria a od ní pak sjedeme k moři. Chvilku jsme bloudili ve strmých cestách, ale pak jsme našli správnou cestu, která vedla po hřebeni směrem k přehradě. Výhledy okolo a hlavně zpátky na Ayacatské skalní stěny byly úchvatné a my byli moc rádi, jakou pěknou cestu jsme si zvolili. Pak ale přišlo překvapení. Cesta zatočila k pár osamělým domkům roztroušným po svahu a najednou skončila.

v půlce sestupu k přehradě Soria

Pán, co okopával brambory u cesty nám ochotně poradil. Prý musíme sejít dolů po turistické cestě. To byla horská stezka, jako v tatrách, jen trochu menší a plná kamení. Prý tam ale bude pár složitých úseků, ale zbytek že sjedem v pohodě na kole a tak za 15 až 20 minut tam budem. Při pohledu na přehradu několik set výškových metrů hluboko pod námi jsme  měli trošku pochybnosti o reálnosti pánových slov, ale stejně nám nezbývalo nic jiného, než hodit kola na ramena a vyrazit po serpentinách dolů.

Už po deseti minutách bylo jasné, že buďto tudy pán dlouho nešel, anebo jezdí z kopce jako Danny Hart. Přehrada byla pořád hodně daleko a hluboko a kola jsme z ramen v podstatě nesundali. Trošku jsem se obával spravedlivého Májina hněvu za to, do jaké šlamastyky jsme se (už zase!! ty jsi jako můj táta!!) dostali. Nadšení nás všech z parádního cyklovýletu bylo ale tak velké, že jsme si i tuhle horskou část užili, i když to nakonec bylo po šutrech a skrz křoví dobře tři kilometry a trvalo nám to zhruba hodinu.

Presa de Soria

Dole jsme s úlevou přejeli nejvyšší hráz na ostrově (132 m) a konečně nás čekal zasloužený sjezd zpátky k moři.

Po liduprázdné silničce jsme si to v serpentinách vyloženě užívali a kilometry už zase rychle naskakovaly. Posledních 10 kilometrů pak už vedlo podél pobřeží. Cesta se vlnila nahoru a dolů a naše nohy se už hlásily o odpočinek. Nebyl ale čas na odpočívání, začalo se připozdívat a půjčovna už byla zavřená. Mája někde  cestou píchla zadní kolo, ale to jsme jenom dofoukli a valili do Maspalomas. Zpátky na začátek cesty jsme se vrátili po destei hodinách na cestě. Majitel půjčovny naštěstí bydlí jen kousek od ní, tak si pro kola přišel i po zavíračce a vůbec mu to nevadilo. My museli ještě chvíli počkat na Radu, který někde večeřel s rodiči a taky nám to vůbec nevadilo. Koupili jsme si pivka, v restauraci jsme si dali pizzu a bylo nám naprosto parádně. Úžasný den… que buen día

Noc na Guigui vypadala slibně. Bylo teplíčko, našel jsem si úkryt z kamenů před větrem od moře a hukot příboje dotvářel celou kulisu. Jenže chvíli po západu slunce se vyrojili komáři. Co tady na pláži sakra dělají? Chvíli jsem je zkoušel ignorovat, ale spát se nedalo. Nakonec jsem se číst dál ›]]>

fazóna po ránu

Noc na Guigui vypadala slibně. Bylo teplíčko, našel jsem si úkryt z kamenů před větrem od moře a hukot příboje dotvářel celou kulisu. Jenže chvíli po západu slunce se vyrojili komáři. Co tady na pláži sakra dělají? Chvíli jsem je zkoušel ignorovat, ale spát se nedalo. Nakonec jsem se dvakrát přesouval a hledal nějaké větrnější místo, ale ani to nepomohlo. Do spacáku se zalézt taky nedalo, jak bylo teplo, takže ze spánku nakonec moc nebylo. Ráno jsem se probudil opuchlý a nevyspalý, tak jsem na ohýnku ukuchtil vločky a vyrazil pryč z tohohle bzučivého ráje. Naštěstí byl zrovna odliv, takže jsem mohl přejít zpátky na první pláž, a zpátky do hor.

U osamělého domku v kaňonu nad pláží jsem potkal hipísáka ve slipech a s Bobem Marley na tričku. Má tu pohodu – dvě hodiny cesty od nejbližší vesnice, pár políček, oslíka a větrné cinkátko ze starých motyk a kladiv. Chvilku jsme popovídali, nabral jsem u něj vodu a vydal jsem se zpátky do civilizace delší ze dvou cest, které na pláž vedou. Bylo úplné azůro, sluníčko smažilo a cesta na vysoký skalní hřbet byla pěkně rozpálená. Na druhé straně hřbetu klesala po vrstevnici do hloubi dalšího kaňonu a dalo se po ní krásně běžet.

nejosamělejší bydlení na ostrově

Na dně údolí se mezi palmami a pečlivě obdělanými políčky krčil malý upravený domek. Před ním na verandě seděla starší paní a ve stínou pod mandlovníkem byl zaparkovaný benzínový kultivátor. On tady snad někdo žije? Nevěřil jsem vlastním očím – od nejbližší asfaltky vede minimálně čtyřhodinová cesta přes dva hřebeny. Na truhou stranu je to podobně daleko a k moři se skrz hluboký kaňon dostat nedá. Nevím, jak to dělají, ale skutečně tam paní i s manželem trvale bydlí. Jak ale na nejodlejhlejší místo na celém ostrově dostávají jídlo a benzín, to je mi záhadou, možná mají známého s vrtulníkem

Za domkem se cesta vyšplhala na ještě vyšší hřeben a pak už následoval dlouhý sestup po klikaté stezce dolů. Okolo druhé hodiny jsem dorazil do San Nicolasu, pořádně unavený a sesmahnutý. Zase tu nebyl žádný krámek, tak jsem byl nakonec rád, že jsem ráno nabral plné obě láhve. Zkoušel jsem stopovat, ale moc to nešlo, tak jsem ještě po silnici uběhl asi čtyři kilometry na křižovatku, kde mě nakonec nabral starý hodný pán. Měl jsem štěstí, protože jel až do Las Palmas, skoro přes půlku ostrova. Vyhodil mě u pláže Canteras na začátku města. Původně jsem laškoval s myšlenkou doběhnout to přes město domů, ale jak jsem se v autě rozseděl, tak jsem sebou při vystupování málem seknul, jak mi ztuhly nohy. Zašel jsem radši do kerfúrukoupil si konečně něco dobrého a domů dojel pěkně autobusem

trasa cesty - celkem 133 km

Playa Guigui

výhled na Roque Nublo

Caldera de Urián

barranco nad Guigui